O zlomyslnosti věcí
Pavel Kačer
Velký humanista, spisovatel Karel Čapek, byl pověstný přátelským vztahem k lidem, zvířatům, rostlinám i zdánlivě mrtvé hmotě. Psal o nich rád, často, láskyplně a zasvěceně. Tuhle jsem si připomněl jeho novinový sloupek o dobré vůli, již projevují věci vůči člověku. Platnost své teze dokládal Čapek tvrzením stavařů při budování základů, že ten kámen chce tam a tam, to prkno povysadit, beton více vody a tak podobně.
Vteřinové lepidlo za vteřinu přilepí prst
Čapkova slova mi přišla na mysl v podobných situacích, avšak s jiným emocionálním znaménkem. Mám totiž právě opačnou a mnohokrát potvrzenou zkušenost o naprosté zlomyslnosti věcí. Možná že fachmany cihla, malta i bednění poslouchají na slovo, ale mě se vysloveně vzpouzejí, staví si hlavu, provokují a občas provádějí kousky, nad nimiž zůstává rozum stát, protože odporují fyzikálním zákonům platným na této planetě.
Vteřinovým lepidlem si pokaždé spolehlivě slepím prsty, zato požadovaný spoj ne a držet. Popřípadě se uvolní ve chvíli, kdy se s ulehčením otočím ke svému dílu zády. Šroubky, hřebíky, drobné součástky mi padají z rukou a buď se hned ztratí ve čtvrtém rozměru, nebo si najdou nějaký nedostupný kout, odkud na mě dělají dlouhý nos.
Když jsem skládal prádelní skříň podle podrobného návodu výrobce, sledoval jsem s uspokojením, jak mi roste před očima. Montáž už byla téměř dokončena, měl jsem jen zasunout šuplíky, jenže nebylo kam. Stvořil jsem nepoužitelné monstrum chovající se jako lstivý hlavolam. Že jsem si to neuvědomil hned: pakliže existuje více než jedna varianta, jak do sebe poskládat díly nábytku, určitě nejprve vyčerpám všechny špatné možnosti, než dojdu k té správné – pokud dřív ten krám neroztřískám při prudkém hnutí mysli.
Čapek, nebo profesor Parkinson?
O svých motorických schopnostech si nečiním iluzí. Dlouho jsem žil v přesvědčení, že podobné patálie se dějí jen mně a hrstce dalších nešikovných, kteří se pokoušejí utišit svůj nezdar namlouváním si, že jako intelektuálové nemohou být jiní. Později jsem dospěl k závěru, že množina nešiků musí být velmi početná a ve společnosti možná i převažuje. Věci se k nám totiž takhle chovají obecně. Svědčí o tom Parkinsonovy zákony. První zákon říká jasně: To, co se pokazit může, pokazí se. A druhý Parkinsonův zákon uvádí, že se pokazí i to, co se pokazit nemůže.
Klidně nechám P. T. ctěnou veřejnost hlasovat o tom, zda má pravdu spíše Karel Čapek, nebo profesor Parkinson. Sám však mám jasno. Čapek byl vynikající myslitel, který uměl brilantně formulovat myšlenky a také fabulovat. Nic však – s čestnou výjimkou zahradnických a chovatelských poznatků – nevíme o jeho manuálních schopnostech. Proč? Protože kromě pera a zahradnických nůžek nevzal žádný jiný nástroj do ruky. Jeho znalosti o dobré vůli věcí jsou tudíž pouze akademické, odtržené od praxe. Kdyby měl Čapek stlouci Dášence psí boudu, o dobrosrdečnosti prken, kladívka a hřebíků by nejspíš nenapsal ani slovo.
18. 7. 2011
ˑ
