Nepřítel pracujícího lidu
Pavel Kačer
Václav Klaus přišel o titul. Nikoli akademický, nýbrž odborářský. Prezident už není největším nepřítelem pracujícího lidu, je pouhá pouhá dvojka. Dlouho neotřesitelnou pozici mu teď vyfoukl ministr financí Miroslav Kalousek.
Nemám ponětí, zda z toho jeden smutní a druhý slaví triumf, leč není pochyb o tom, že na pomyslném trůnu skutečně došlo k výměně stráží. Kalousek se totiž při nedávné stávce demonstrujícímu davu dopraváků, kováků a uklízeček nejenže postavil s drzým čelem, ale dovolil si dosud neslýchané. Činil si z odborů blázny a neurvale vtipkoval na účet stávkujících i těch, kdo jim na ulici vyjadřovali solidaritu. Zatímco Klaus zůstal vždy chladným, až neosobně se projevujícím oponentem obyčejných lidí a jejich odborářské avantgardy, na Miroslavu Kalouskovi byla patrná radost, jakou mu zesměšňování odborů a jejich akcí dělá.
Nelze se divit, že do první tripartity po stávce šli odboráři s jednotným požadavkem: chtěli Kalouskovu hlavu, tedy demisi ministra financí. Kandidát na uvolněnou vládní funkci se přihlásil sám. Byla to prostá žena, která s Kalouskem před budovou jeho úřadu v Letenské ulici zapředla bez jakýchkoli cirátů pěkně zostra rozhovor. Vmetla do tváře, že si mohou klidně hned vyměnit místa, protože válet se v jeho ministerském křesle dokáže také. A že je zvědava, jak on vyžije s jejím platem čtrnáct tisíc.
Kalousek byl zahnán do kouta, neodpověděl. Velmi dobře si uvědomil vratkost své pozice. Mohla se mu vybavit historická zkušenost ne tak vzdálená, kdy dělnická třída nastoupila na místa ministrů, ředitelů bank a fabrik, do poslaneckých lavic. A vládla spravedlivě, bez stávek a demonstrací po dlouhá čtyři desetiletí. Nebýt rozvratníka z vlastních řad – Michaila Gorbačova – jistě by v zemích plné sociálních výdobytků a jistot vládla doposud.
4. 7. 2011
