Legenda o svatém chartistovi
Pavel Kačer
Chcete se o sobě dozvědět, co jste zač? Pak vám doporučuji zhlédnout Hřebejkův a Jarchovského snímek Kawasakiho růže. Tento filmařský počin si zaslouží dvě hodiny vaší pozornosti coby svébytná sonda do lidského nitra i do spletitých zákoutí postkomunistické společnosti.
Co tedy už o sobě vím? Že jsem zakomplexovaný nýmand, jemuž je v solích každý, kdo stojí nad ním. Jsem přímo psychopaticky posedlý nutkavou potřebou zaútočit a zničit úspěšného, mravně čistého člověka bez ohledu na to, že tím rozvrátím i vlastní rodinu.
Přiznávám bez mučení: Ano, jsem pro to, aby seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti nezůstaly tajné a aby se činy lidí, kteří se zapletli s StB, nezametaly pod koberec. Podle Hřebejka a Jarchovského – a jistě nejen podle nich – jsem proto odpornou skvrnou, před níž se musí každý slušný divák odplivnout. Nepochybuji, že v našich multikinech, kde jejich film běžel, musí být řádně napliváno.
Kawasakiho růže je sice barevnou podívanou, leč viděním světa je černobílá. Představuje nám život významného chartisty a jeho příbuzných. Lidí spravedlivých, svědomitých, pravdivých, citlivých, pročež náchylných k sebemrskačství. i bezdůvodnému. Hlavní hrdina (pozor, není to onen známý pan Kawasaki s kratkym měkkym) je přímo archetypem muže pravdy a lásky. Řeklo by se, že jeho křišťálový charakter snad ani není z tohoto světa.
A přece jednou podlehl. Ve slabé chvilce napráskal kamaráda. Nikomu neublížil, naopak prospěl, svou vinu tisíckrát odčinil v disentu. Jenže padouch (ve filmu je to jeho zeť) se vždycky najde. Sám zhýralý, mravně pokleslý, bezvýznamný hodí bláto do tváře hlavního hrdiny. Velikán napřed uhýbá, nakonec však prozře: nastaví i druhou tvář a tiše trpí. Přijme všechny zveličené, domnělé, neexistující viny na sebe jako beránek, jenž snímá hříchy bezbožných. A v pozadí se ďábelsky chechtá řídící důstojník StB, skutečný vítěz „sametu“.
Film má jedinou vadu. Měl by nést název Legenda o svatém chartistovi.
14. 4. 2011
