Komunismus, má láska

Pavel Kačer

Miluji Prahu a dokáži tomuto kouzelnému městu odpustit mnohé nepříjemnosti. Co mi však vadí a vždycky bude vadit, že Pražané nedokázali smýt z ulic stopy komunismu a komu-nistů. Na jejich počest jsou stále pojmenována místa, která si to vůbec nezaslouží (a hlavně bez zásluh jsou lidé, jejichž jména stále nosí).

Nechápu, proč se například musí náměstí v Nuslích jmenovat Bratří Synků. Až do doby, než se Gottwald chopil moci, neslo jméno významného českého politika F. L. Riegera a nebyl bych proti, kdyby to tak bylo i dnes. Jak se však o náměstí zasloužil Otto Synek, po bolševizaci strany v roce 1929 člen byra ÚV KSČ? Ano, oba bratři byli za okupace popraveni. Za Heydrichiády však byly popraveny tisíce vlastenců a většina z nich dosud nemá ani pamětní desku, natož slepou uličku. Nepsali totiž jako Synkové do Rudého práva, nebyli to kovaní ideologové, propagandisté a agitátoři myšlenek proletářského internacio-nalismu. Uznání do dnešních časů si Synkové patrně vysloužili za to, že před objektivním novinovým zpravodajstvím dávali přednost stranickému pohledu na věc a přebarvování mozků na rudo.

V poklidné části Karlína, kde stojí špalíry měšťanských domů, můžeme procházet Urxovou ulicí. Dvacet let po „sametu“ ji tu stále máme a budeme mít dál na věčnou památku komunistického novináře a funkcionáře Eduarda Urxe, blízkého spolupracovníka Klementa Gottwalda.

České vysoké učení technické si zase ponechalo Sinkuleho kolej. Opravdu nevím, zda v ní komunistický předák Václav Sinkule studoval, zasloužil se o její vznik nebo se uplatnil jako zručný stavař. Ne, ani jedna odpověď není správná. Sinkuleho si budeme připomínat proto, že to byl čestný a pracovitý soudruh, takový, jako byli i Gottwald, Zápotocký a Husák.

Snad nejvíc se mě dotýká připomínka hrdiny od Sokolova, generála Ludvíka Svobody. Už nikdy patrně pražské nábřeží neponese jiné jméno než jeho. Svoboda se sice postaral o zformování československé jednotky v SSSR, ještě víc se však „proslavil“ její téměř úplnou likvidací u Dukly. Dobývání průsmyku Dukla pod jeho velením nebylo významným vojenským vítězstvím, jaké jsme museli víc než čtyřicet let slavit, ale Stalinovým politickým kalkulem, jimž přišly o život tisíce vojáků, kteří by byli nežádoucími svědky a nepohodlnými osobnostmi, kteří by vstoupili do hry při budování mocenských struktur osvobozeného státu. Agent sovětské tajné služby NKVD Ludvík Svoboda se nerozpakoval vést své lidi na jatka, třebaže věděl, že operace Dukla je strategicky naprosto nesmyslnou. Neblahou roli pak sehrál i při podpisu Moskevských protokolů v roce 1968.

Když slýchám o obětech komunistů v boji proti německým okupantům, nedokáži uronit slzu. Tito stateční obránci vlasti a sociální spravedlnosti nadšeně podporovali pakt Molotova s Ribbentropem, obsazení východního Polska Rudou armádou a myli si ruce nad vyvražděním polských důstojníků v Katynském lese. S nacisty byli téměř k nerozeznání a odlišovali se od nich jen uniformami, hesly a symboly. Jejich cíle a praktiky byly stejné.

Není náhodou, že si nostalgicky uchováváme rezidua totalitních časů v pražských ulicích. Bolševizace zůstala jako sedlina především v našich hlavách. Cedule s nevhodným nápi-sem můžete strhnout a snadno nahradit jinými. Vyměnit hlavu lidem v české kotlině, to je tvrdší oříšek.

1. 4. 2010

Zpět na výpis