Když nám bylo dvacet let
Pavel Kačer
Když mi bylo dvacet a měl jsem – jak mi tehdy říkali – ještě celý život před sebou, připadali mi lidé z generace mých rodičů staří. Bylo jim čtyřicet, padesát let… Dnes bych všechny ty padesátníky a padesátnice považoval za mladíky a mladice.
Uteklo něco vody, co jsem viděl „Abraháma“, a dneska se už mohu i na padesátileté spoluobčany dívat jaksi „z patra“. Přibyla mi léta, dozrál jsem. Čas naštěstí měří všem stejně a ani na chvilku se nezastaví. Dodnes mám v paměti babiččina slova, jež mi kladla na srdce: „Nic netrvá věčně. I ten nejhezčí Žid zšeredí.“ Považoval jsem to za bonmot, víc vtipný než pravdivý.
Teď už taky vím, co jsem dřív nevěděl. Stáří je stav ducha a není přímo závislé na počtu a hloubce vrásek či na fungování tělesných orgánů. Mozek může trpět výpadky paměti, může si pomaleji dávat dohromady dvě a dvě, může vyžadovat silnější startovací dávku kávy, aby se probudil, ale člověk se přes to přese všechno může cítit celkově v lepší kondici než krátce po pubertě. Můj případ!
Ale proč ten mnohomluvný úvod? Rád bych se s vámi podělil o čerstvý zážitek z auto-busového nádraží. Každý den chodím cestou do práce kolem. Z jednoho stání odvážejí zaměstnance do nedalekého business parku, hned vedle stojí lidé, kteří budou o pár minut později nakupovat v hypermarketu.
To pondělní ráno se od ostatních všedních dní lišilo jen počtem komparsistů. Ale o kvantitu skutečně nešlo. Do jednoho autobusu nastupovala mládež, u dveří druhého se seskupili senioři. Zaměstnancům firem, z nichž každá se pyšní světovou image, nebylo víc než dvacet pět, dvacet sedm. Být to v jiné době, kterou dobře pamatuju, řekl bych si: „Kluci a holky z devátého semestru vyrážejí na chmelovou brigádu nebo na exkurzi do patronátního závodu.“
Do jednoho vozu senioři nad sedmdesát, do druhého mladí pod třicet. Kdyby to nebylo tak do očí bijící, věnoval bych se spíš bezpečnému přecházení vozovky. Tentokrát jsem se však ohlédl a snažil se mezi omladinou najít alespoň jednoho vrstevníka. Nepodařilo se mi to. Pokud v pražské filiálce některé světové společnosti pracuje nějaký padesátník (jsem si jist, že ano), používá k dopravě na pracoviště služební limuzínu.
Nelámu si hlavu tím, proč důchodci věnují dopoledne shánění nejlevnějších potravin. Dává jim snad státní penze jinou možnost? Ne, přemýšlím nad tím, proč úspěšné firmy mají tak v oblibě mladé kolektivy a proč odmítají uchazeče středního věku. Že se má generace nedokázala zbavit stereotypů z totality? Že pokulhává v jazykových znalostech? Že jí chybí pružnost a adaptabilita?
Výmluvy na staré myšlení i dvacet let po sametové revoluci prostě neberu.
Sám nejlíp vím, jak jsem se musel snažit, abych zvládl přechod na počítačové technologie, celkovou změnu pracovního a životního stylu. Musel jsem se přizpůsobit požadavkům za-městnavatele, pokud jsem si chtěl udržet oblíbenou práci a přiměřenou životní úroveň. Pravda, dodnes mám jazykový handicap, protože jsem – jako nikdo z generace dříve naro-zených – nedostal šanci vycestovat na výměnné studijní pobyty, jako au-pair nebo jen tak na prázdninové vandrování do anglicky mluvících zemí. Zato s mateřštinou žádné problémy, na rozdíl od omladiny, nemám.
Rozhodně nechci na tomto místě podněcovat k diskusi o tom, která generace je na tom lépe v takové nebo makové dovednosti. Ostatně, pokud jsme své děti špatně připravili na dospělost, je to jen naše chyba. Přemýšlím nad něčím jiným. V čem pro zaměstnavatele spočívá ta neodolatelná přitažlivost mládí? Mýlím se, když si myslím, že nejvýkonnější pracovní tým má být složen z různých věkových skupin, právě tak jako celá naše společnost? Tak se nejlépe vzájemně doplňují přednosti různých generací a vytěsňují jejich slabá místa. Že by tohle světové firmy asistované světovými personálními agenturami nedokázaly pochopit?
Ať tak či onak, mikrobus odvezl novodobé mládežníky, aby v moderních kancelářích začali nový pracovní týden. Za deset, dvacet let už bude odjíždět poloprázdný. Zato „seniorská“ linka do hypermarketů bude muset být posílena. Však to znáte, společnost stárne a bude stárnout dál. Kde budou brát firmy stále nové absolventy škol, opravdu nevím.
11. 6. 2010
