Češtinu zachovat, nebo outsourcovat?
Pavel Kačer
Někdy si doma připadám jako neznalý cizinec. Stává se mi to, bohužel, stále častěji a jsem z toho čím dál zmatenější. Nechci teď mluvit o generačním problému, nemám na mysli vlastní profesi, jíž paradoxně rozumím stále méně, čím ji vykonávám déle. Rád bych napsal pár řádků o nástroji ke vzájemné domluvě, který používá každý, někdo lépe, jiný hůře. Tím, co se mi nelíbí, je český jazyk, lépe řečeno to, co z naší mateřštiny děláme. Jde to tak daleko, že se často ptám, jestli ještě užíváme češtinu, zda se jedná o její upgra-dovanou či faceliftovanou verzi, nebo jsme už postoupili na level, který původní praotcův jazyk připomíná jen vzdáleně.
Nedávno jsem otevřel odborný časopis, zaměřený na oblast znějící tak krásně česky: marketing. Budiž, s tímto cizím termínem jsem se dávno smířil, i když jej mohu bez obav nahradit plnohodnotným výrazem podpora prodeje. A když už jsem udělal jeden ústupek, musím připustit i další. Příbuzné slovo marketér mi jde z huby ještě s větším odporem, ale nedá se nic dělat. Vyplývá z logiky věci, že marketingoví specialisté jsou prostě marketéři. Dobrá tedy, čtu dál a dojdu ke zřetězení několika slov, která by snad sama o sobě nevadila, ale v tom spojení vypadají obzvlášť odpudivě: absence efektivního marketingu. No ovšem, kde chybí marketér, tam očekávejte absenci efektivního marketingu, to dá rozum.
Kdo nemá outsource, není in
Co dělat? Pokud chci být opravdu úspěšný, nemohu jinak než jako brand manager vědět, co znamená absence efektivního marketingu, ale musím znát i kompletní komunikační databázi oplývající mnoha úžasnými pojmy, z nichž se mi nejvíc líbí outsourcing. Ano, chce to především důsledně outsourcovat, a patříte do kruhu. Při vyslovování této slovní perly si sice málem překousnu jazyk, ale nic naplat, musím vzít na vědomí, že bez outsourcování nebudu in, ale jen politováníhodný a společensky bezcenný loser.
Už vás slyším, jak se mi snažíte vysvětlit, že situace nebude tak zlá. Dokážete mi, že s poangličťováním českých slov nebo počešťováním anglických výrazů se setkáváme tam, kde místo generálních ředitelů rozhodují CEO, že tento newspeak ovládá pouze kanceláře mezinárodních firem, kde se mísí zahraniční a domácí personál a počítá se v dolarech, nikoli v korunách. Kéž byste měli pravdu!
Stále mám před očima pražského automechanika, který v Annonci pod inzerátem na prodej motorového vozidla objevil slovo email s podivným znaménkem @. Nedokázal pochopit, proč se majitel zmiňuje o nějakém zvláštním laku. Od té chvíle uběhlo patnáct let, dost na to, aby se i on spřátelil s elektronickou poštou a smířil se skutečností, že mu doručovatel už nikdy domů nepřinese telegram, jenž jako outlet skončil na smetišti dějin.
K vyznání postačí smajlík
Já vím, otevřeli jsme se světu a chceme rychle vyrůst z primitivních totalitních střevíčků, s nimiž jsme došli tak akorát na nákupy do NDR nebo k plážím Balatonu. Chceme se po-stavit čelem globálním výzvám. Proto ve stověžaté matičce stavíme lighthousy a hypermar-kety, u nich vytváříme rozlehlé plazzy a u Národního divadla roztomilé piazzety. Cizincům chceme vyjít vstříc natolik, že se už doma sami pomalu stáváme cizinci.
Možná že jen platíme daň za bouřlivý rozvoj. Počítače a internet nám dávají jasně najevo, že bez anglického jazyka nebo alespoň anglikanismů a z nich vyplývajících zkratek a novo-tvarů bychom byli jednou provždy ztraceni. Na chatu se komunikuje podle pravidel, kterým rozumí jen zasvěcení. Mobily nás naučily psát rychlé esemesky, ale též vyjadřovat se zkratkovitě s pomocí několika titěrných tlačítek telefonu. K vyznání sympatií se už nemu-síme namáhat s hledáním správných slov a citového zabarvení hlasu, vyvolené osobě stačí poslat smajlíka – a je vymalováno!
Aby mi bylo správně rozuměno, nechci se vracet k husímu brku a poštovním holubům. S chutí se seznamuji se vším, co představuje technický a civilizační pokrok. Ale kvůli mobilům, počítačům a vysokému HDP se ještě nemusíme tak hloupě vzdávat svého libo-zvučného rodného jazyka.
3. 2. 2010
