Bruselská cesta do otroctví
Pavel Kačer
Evropská unie má existenční problémy. Ukazuje se, že tento vizionářský projekt, který politici naroubovali na podnož národních států, se dobře neuchytil, nemůže se bohatě rozvinout a čeká jej neodvratný konec. Podobně jako reálný socialismus, jenž měl přetvořit svět v rajskou zahradu, ani europeismus nemůže dosáhnout svých proklamovaných cílů.
Evropský svaz, úřednický odvaz
Líbí se mi přirovnání ruského disidenta Vladimíra Bukovského, který vysvětluje, že předobrazem Evropské unie byl Sovětský svaz, respektive stalinský model společnosti. A překvapilo mě, jak se národy s dlouhou demokratickou tradicí bez odporu a protestů vzdaly vlastních pravomocí ve prospěch umělých mocenských struktur, které jako rakovina bujely v bruselských železobetonových budovách. Rády přenechávaly další a další kus svobody nadnárodním úředníkům, aniž by se obávaly jakéhokoli nebezpečí. Proč?
Vyměnily nedokonalou demokracii za krásné sliby a vize, za sociálně spravedlivou budoucnost, za vidinu prosperující Evropy, za vysněný život bez starostí, zato s jistotami, které mohou garantovat jen silní (spojeni v silný celek). A Evropská unie tak skutečně zpočátku fungovala. Irové, Řekové, Španělé by mohli vyprávět, jak rychle a prudce jim v předchozích letech stoupala životní úroveň. Ani tzv. motor evropské integrace – Německo a Francie – netrpěl většími problémy.
Kdyby nepřišla krize, mohla běžet unie dál jak dobře namazaný stroj. Krize však přišla z Ameriky a pro některé překvapivě odhalila, že evropský blahobyt byl jen vypůjčený a fungoval na dluh. Byrokratické zásahy, regulace, kvóty, dotace, přerozdělování a jiné direktivní zásahy jsou známé nástroje, bez nichž se bruselská mašinérie neobejde.
Některým lobbyistickým skupinám mohou tyto zásahy dlouhodobě prospívat. Krátkodobě mohou vytvářet iluzi, že to bez nich nejde. Ale protekcionismus a státní dirigismus jdou vždy na úkor ostatních a vždy v neprospěch fungování volného trhu, jenž jediný vytváří materiální hodnoty. Hrubý domácí produkt, národní bohatství, životní úroveň se sice spočítají v úřadě, mohou tam být i přikrašlovány, ale nikdy ne skutečně vytvářeny. Dříve nebo později každá taková bublina praskne.
Protržní Buddha
Možná si řeknete, že chvála svobodného trhu smrdí a že kapitalismus s hodně přistři-ženými křídly nemusí být vůbec na škodu. Vždyť pravý smysl života nemůžeme spatřovat v hromadění věcí, zvyšování blahobytu úspěšnými a vytváření společenských rozdílů mezi občany. Spravedlivé je, když mají všichni stejné šance. Ti méně či více handicapovaní musí dostat menší či větší podporu, aby měli stejnou nejen startovací, ale i cílovou pozici, namítnou jistě mnozí odpůrci kapitálu a vykořisťování.
V životě skutečně nejde o to, kdo si před sebou bude valit větší kuličku „exkrementů“. Mnohem důležitější by měla být, a pro většinu jistě i je, svoboda. Nechci být omezován v tom, co mi přináší největší emocionální prospěch. Dělám to, co mi přináší nejvíce uspo-kojení, a vyhýbám se činnostem, kde sklízím záporné pocity. To je volný trh emocí na úrovni jednotlivce. Stejný princip pohání i světovou ekonomiku a lidskou společnost. Peníze by byly jen bezcenné papírky, kdybychom si za ně nekupovali libé pocity.
Volné tržní vztahy nejsou jen ideálem „hrabivých“ kapitalistů, ale podléhají jim i duchovně založení lidé. I oni vyhledávají kladné emoce a vyhýbají se záporným. Princ Sídhárta utekl před utrpením světa do transcendentálna, aby se jako Buddha utápěl v oceánu blaženosti (ánanda).
Musíme být svobodní, abychom si mohli vybrat správnou cestu. Ano, žijeme ve společnosti, která se snaží své členy ovládat a přinutit je k jednání ve prospěch vládnoucí elity. Ale rozdíly zde existují, a nikoli jen marginální. Rozhodně platí, že každé posílení byrokracie, ať kremelského, nebo bruselského typu, vede do otroctví.
23. 6. 2010
