Stmívání: soumrak čtenářského vkusu

Pavel Bušta

Jelikož ani mě – jakkoli jsem se úporně snažil – neminul fenomén Stmívání, rozho-dl jsem se přistoupit k sebevražednému experimentu, jejž lze přirovnat ke konzu-maci arseniku. Z knihovny jsem si vypůjčil první díl pentalogie z pera Stephanie Meyerové a předsevzal si, že jej přečtu. Ano, čtete správně: nikoli zkusím přečíst, nýbrž závazné a definitivní přečtu.

Mé masochistické činění nepramenilo z úchylné podstaty mé osobnosti, ale pouze ze snahy rozebrat tento bestseller a pochopit příčiny autorčiny obliby především u naší dívčí populace. Poté, co jsem se seznámil s příspěvkem jedné z fanynek (cituji: …protože na Stmívání nadávaj jen ty, co ho nečetli, kdo ho přečet, musí ho mylovat!), ohnul jsem hřbet před jejím pozoruhodným intelektem a podstoupil doporučovanou terapii.

Kráska a upíři

Čekal jsem do knihy mnohé, ne však to, že mě S. Meyerová vyvede z míry už samotnou předmluvou. Na tak patetický žvást nenarazíte ani v časopise pro svobodné bezdětné matky. A mělo být hůř. 

Příběh sleduje život sedmnáctileté středoškolačky Bell, která nejenže v jednom kuse rudne kvůli sebenepatrnějším blbostem, leč trpí i latentními depresemi a je otravnější než orální sex se zubní protézou. Jen co se přestěhuje za svým otcem do kopie její utrápené dušičky, ponurého městečko Forks, potká ve škole pětici podivných studentů stranící se ostatních. Všichni jsou krásní, svalnatí, urostlí, statní a vypracovaní jako z reklamy na pánské spodky, a dokonce ještě bledší než Bell!

I kdybyste o tématu Stmívání do té doby nic neslyšeli, v tu ránu si alespoň náznakem přítomné tajemno odskočí na cigáro a vše na vás křičí: Upír, upír, upír! Bože, že to jsou upíři?

Láska s tupými tesáky

Bell však není tak důvtipná jako čtenář S. Meyerové, tudíž jí nic nedojde. Možná to bude i tím, že se do Edwarda, jednoho z podivínských krasavců, bezhlavě zamiluje. Ten se jí však okázale vyhýbá, funí na ni a vyniká dalšími úchylnými projevy. Svým chováním umocňuje Bellinu neurotičnost, jež naší maniodepresivní hrdince nabídne nejednu záminku k vydat-nému pláči. Její pubertální tupost vám odhalí každá druhá věta tak nepokrytě, až z toho získáte chuť pohádat se s rodiči, rozvztekat se nad svou uhrovatou pokožkou či spáchat demonstrativní sebevraždu.

Leč jak se říká: I po nejtemnější noci vyjde slunce. Zde vychází v podobě Edwarda s medově zlatavými kadeřemi, jenž rezignuje na dosavadní nenávist k Bell a jme se s ní normálně bavit. Oba se poznávají a zjišťují, že… raději to zkrátím: On je myšlenky čtoucí upír AA (abstinent-asexuál), ona, otravná a nadržená, po něm chce, aby ji vysál. Sání krve zde slouží jako tupá metafora sexu. Bell s Edwardem si rozverně skotačí, nikdo jim však nepřeje, načež skotačí o poznání méně rozverně. Edward si tolik hýčká své sexuální dysfunkce, až v Bell probudí choutky mu zahnout, naštěstí láska hory přenáší… pokračo-vání příště.

Tři tajemství úspěchu

Hlavním z přehršle záporů této knihy je fakt, že lze příběh shrnout do jediné věty, ergo je zkonstruován tak sofistikovaně jako rakouský Pandur. Těžko uvěřitelné vlastnosti jednotlivých postav jsou na něj křečovitě naroubovány. Autorčin styl, nevyznačující se ničím zajímavým, se povětšinou skládá z verbálně asketických vět, které lze zkonzumovat, aniž by čtenář musel vyvinout výraznější mozkovou činnost. Literární hodnota nulová, zašmátráte-li poslepu v červené knihovně, pravděpodobně vytáhnete hodnotnější dílo.

Co tedy způsobilo celosvětovou proslulost Stmívání? Tři věci: Internet, filmové zpracování a pubertální dívky. Internetový marketing dostal knihu snad i do nejzapadlejší africké vesnice, film představil „vystajlované“ upíry teenagerům, příliš líné cokoli číst, a pubertální dívky vytvořily fanouškovskou základnu identifikující se s hlavní hrdinkou. Jsou přece stejné jako ona: nikdo jim nerozumí, nikdo je nemiluje, leč díky Stmívání neztrácejí naději, že si i k nim najde cestu velký cit, Láska, ať už s výraznými špičáky, či pouhým předkusem.

Marně přemýšlím nad nějakým pozitivem knihy. A co říci na obranu autorky? Snad to, že jde o její prvotinu. Leč – uznejte – to je na obhajobu knihy, jež, nezpůsobuje-li rakovinu, přinejmenším nahrává lidské hlouposti, poněkud málo.

22. 2. 2011

Zpět na výpis