Prázdná sláma autorova
Pavel Bušta
S většinou literárních postav je to jednoduché. Z temnoty vyplave obličej… někdy zničehonic, jindy po důkladnějším přemýšlení. K němu se přidá tělo, myšlení, oblečení, styl chůze a desítky dalších věcí. A já se o ten součet vzhledu a vlastností buď začnu zajímat, nebo usoudím, že si nezasluhuje více pozornosti než popůlnoční erotické filmy na Nově (což znamená – se špetkou zájmu nakouknu, ale spíše z povinnosti).
V případě, že mě ta osoba zaujme, vracím se do minulosti, jen co je potřeba. Zkoumám, bádám, pozoruji. Jací jsou jeho rodiče? A jací byli, než se potkali? A co jejich rodiče? Prostě hledám všechno možné, co by toho nebožáka, jenž se nedobrovolně stal středem mé pozornosti, mohlo nějak ovlivnit. A pak se s ním narodím a rostu. Stárnu. Prožívám.
Vidím jeho první kroky. Jeho první výprask. Je mi jasné, proč má panickou hrůzu z kolíčků na prádlo. Proč se mu tak často zdá, že létá. Vím, odkud vzal tu jizvu na nártu levé nohy. Vím, proč mu vůně borůvek připomíná léto, kdy mu bylo šest let. Vím o něm takřka všechno.
Ano, většinou vím o svých postavách téměř vše.
Ale tihle dva…ti mě znervózňují.
Sedí v zubožené hospodě, která až podezřele připomíná jeden bulharský podnik, v němž jsem vypil nejlepší láhev vína svého života, a mlčí. Oba se mračí a ke každému vypitému pivu vykouří několik cigaret. Nejhorší ze všeho je, že na nich nemůžu objevit žádné vnější stopy, které by mi byly nápovědou, žádný fyzický rys, jenž by mohl jít ruku v ruce s nějakým povahovým jevem. Oběma je kolem čtyřicítky, oba mají krátké tmavé vlasy. Vše ostatní je tak nevýrazné, že to ani nestojí za zmínku.
Přesto je na nich něco zvláštního a já bych dal kdovíco za to, aby mi to na sebe prozradili.
No tak, chlapi, přece tady nebudete sedět až do zavíračky a prokousávat se kartonama cigaret. Sakra, je mi jasný, že za váma něco je, že vás dneska musí potkat něco ohromnýho, proč bych tady s váma jinak byl? Poslouchejte, nemusíte bejt ani tajní agenti, stačí, abyste dali do placu nějakej příběh, co se dotkne člověka. Klidně i trochu hrajte na city, jednou za čas si to přece všichni můžeme dovolit. Hlavně už jen tak neseďte a nevejrejte jak…
„Já ti nevím,“ protáhne konečně jeden z nich. „Nějak se mi to nechce líbit. Víš, o čem mluvím?“
„Si piš.“
Následuje pár cigaret a loků z pivních půllitrů. Celkem tak deset minut ticha. Díky, hoši, že se mi to tak snažíte ulehčit.
„Fakt nevím, co se to děje, ale myslím, že tuším,“ řekne zase ten první šeptem a já natahuju uši, abych mu co nejlépe rozuměl. „Určitě v tom má prsty…“
Konec věty už nezaslechnu.
Jeho společník kývne a oba se jako na povel zvednou od nedopitých sklenic piva. Kam jdou? Že by… ale ne, prosím, to ne!
„Hele, pojď ven, smrade,“ prskne na mě ten, co k mému stolu dorazil jako první.
„Co? Já? Co bych měl jako? S váma?“ koktám a pokouším se schovat za koktejlový deštníček ve svém drinku (Proboha, co jsem to za člověka? Objednávám si imaginární drink s deštníčkem. To bych se měl asi zas objednat k psychiatrovi.).
„Padej!“ popadne mě za límec nebývalou silou a já se, blbec, nenávidím za to, že jsem mu ji sám přisoudil. Protože mě zajímá, jak to dopadne, když se věci budou dít právě takhle.
Trochu kopu, ale když od jeho společníka dostanu pěstí do břicha, rychle se zklidním. Táhnou mě ven. S prosbou v očích koukám po štamgastech a doufám, že se mě některý z nich zastane. Kdepak. Všichni dělají, že mě nevidí, protože jsem si je vymyslel moc ošklivé.
Tak aspoň barman! Ten mi pomůže, vždyť je to takovej habán! Ano, vidí mě, ale jen zavrtí hlavou. Nelíbí se mi jeho lesklá pleš. Tss, jako by mu bylo v neexistenci líp. Honem se zamyslím a barmanovi na hlavě vyraší kudrnaté kadeře. Jen zakroutí hlavou.
Pozdě, chlapče, pozdě.
Budiž mi útěchou, že tak za pět sekund uklouzne a rozbije si čelo o pípu.
Takže vážně nikdo? Zrádci! Krev mojí krve, pancharti mejch myšlenek!
Venku mě zatáhnou za popelnice. Na můj vkus je trochu zima a kopance, jichž se mi dostává, mě příliš nezahřejí.
„Tak ty si myslíš, že máš právo se kdekomu srát do hlavy?“ řve na mě jeden, zatímco se vydýchává. „Hovado blbý!“
Ach jo, už vím, kam směřují. Podělanej masochismus…
Nic, nebudu vás obtěžovat detaily. Jen velice moudře podotknu, že autor by se neměl zajímat o všechny postavy, jež potká. Časem si člověk vypěstuje odhad a pozná, kdy si má hledět svého. Ne každý je na vás zvědavý a jen z málokterého hnoje vykvete růže.
Ale konec, ten je důležitý. Nejradši mám ty nejednoznačné, otevřené. Jenže tohle bohužel není ten případ. Tento je otevřený asi jako poklopec na manšestrákových kalhotách mých mlčenlivých hospodských povalečů.
Tady se už dá jen konstatovat – s klidným svědomím to napíšu, jak mi to jde do pera, neboť mi teprve v poslední chvíli mimo jiné došlo, že mí dva hrdinové jsou mrzká individua bez větší intelektuální zkušenosti –, že s vámi vaše představivost občas vyjebe. Ať chcete, nebo ne.
13. 1. 2012
