Neurotikova zpověď

Pavel Bušta

Jak je patrné z filmů Woodyho Allena, jsme my neurotičtí, depresivní podivíni k pomilování. Když se však o nás zrovna netočí nějaký dojemný film, máme trochu problém. Jelikož nejsme uzpůsobeni praktickému životu, unikáme do svých imaginárních světů, světů věčného boje proti všemu a všem, světů rozervaných duší (občas i svršků), do světů, kde se abstraktní s trapnou urputností pokouší tvářit jako všední.

V těchto světech žijeme s vypětím všech sil, každou vteřinou, nádechem, každým skřekem rozladěného piána svých okoralých srdcí. Žijeme horečnatě. Blouzníme, milujeme, trápíme se, zpíjíme se do němoty a pak, takto oněmělí, vyřváváme do nočních ulic ukřivděné pravdy nestoudně obnažených slov. A cítíme se skvěle! Vždyť co je krásnějšího než zůstat nepochopen, co je krásnějšího než být vyvrhelem na okraji společnosti neuvědomujícím si, že jedinou mou válkou je ta, již vedu sám se sebou?

Nám z reality vytrženým pobudům nezbývá než své neurózy nějak ventilovat. Nejlépe uměleckým způsobem – vždyť jak by se nad naší výjimečností mohl kdokoli rozplývat, kdyby se projevovala veřejným obnažováním se, pojídáním hmyzu či zálibou v kradení dámského spodního prádla? A tak se obnažujeme v mezích zákona. Někteří z nás píší deset básní denně, jiní si libují v blouznivých, excentricko-megalomanských gestech. Sbíráme si vypadané vlasy a s láskou je skladujeme na horší časy, kdy jediné dva kouty, kam se budeme moci schovat, budou ty na našich hlavách. Snažíme se vykloubit si koleno, abychom si vyhodili z kopejtka. Pokoušíme se na slepýše nastražit oko. Píšeme devítisetstránkové romány a vrháme je do krbů, jen abychom zatopili svým potenciálním kritikům. Láhev minerální vody nařkneme ze sodomie. Použité prezervativy vracíme do drogerie a požadujeme zpět zálohu. Anemikům pijeme krev. V módních buticích zalézáme mezi kalhoty na stojanu, abychom si poslechli Nohavicu. Jinými slovy: rozsekáváme vesmír na malé kousky a ostatním jej servírujeme mírně propečený, spíše krvavý.

Já vám svůj takto upravený vesmír nabízím v podobě povídkové knihy Expres Praha – Radotín. K pokrmu bohužel neposkytuji příbor. Ani čínské hůlky. Je možné, že se při konzumaci trochu ušpiníte, leč přijměte mé ujištění, že drobky, jež na vás ulpí, byly z mé strany míněny brutálně upřímně.

Tak doufám, že vám bude chutnat a nestihnou vás žaludeční potíže.

14. 9. 2011

Zpět na výpis

ˑ