Melancholická nuda Larse von Triera
Pavel Bušta
Momentálně nejpopulárnější nacista z filmové branže uvedl do kin svůj zatím poslední snímek Melancholia. Oproti předchozímu Antikristovi sice o něco ubral naturalistických scén, ale jinak jej prakticky obšlehl přes kopírák a následně přefiltroval, a potvrdil tak trend klesající kvality svých filmů posledních let.
Lars von Trier natočil film – světe div se – o povrchních lidských vztazích, depresích, zákeřných ženách a jejich přitroublých, zneužívaných mužích. Tak nevím, ale zdá se mi to nějak povědomé. Nevyužil už takřka totožných motivů v Antikristovi? Odpověď zní ano, avšak tentokrát na ně s podstatně menší grácií narouboval příběh o konci světa.
Film se rozjíždí tradičním trierovským intrem, hotovými vizuálními orgiemi, v nichž je naznačen celý následující děj. Problém je, že úžasný – byť trochu natahovaný – začátek, na jehož velkoleposti se podílí z velké části Wagnerova hudba, diváka namlsá a pak… nic. I když ne tak úplně: první část filmu je vcelku zajímavou (jakkoli nepříliš objevnou) sondou do vzájemných vztahů účastníků jedné svatby. Zlom přichází, když depresivní Justine rupne v bedně, svatba se zruší, hosté se rozjedou do svých domovů. V tu chvíli začíná Drama.
Kde se vzala devatenáctá jamka?
Pozornost se přesouvá k planetě Melancholii, jež má podle výpočtů vědců z NASA těsně minout zemi. Manžel Claire, Justininy sestry, se coby fanoušek astronomie nemůže průletu dočkat, pročež se synem vzrušeně skotačí po svých pozemcích. Claire se zatím uzavírá v domě a dostává záchvaty paniky kvůli blížícímu se konci světa. Justine si je tím naprosto jistá, netečně zírá doblba a diváky oblažuje filosofickými moudry typu „Život na této planetě je zlý“.
Konfrontován s těmito a jinými pravdami. cítil jsem se znechucen a nepociťoval nejmenší ochotu přistupovat na Trierovu přitroublou symboliku. Proč by mě vlastně měl vzrušovat fakt, že je na osmnáctijamkovém golfovém hřišti devatenáct jamek? Co na tom, že planety nehledí na fyzikální zákony? A jak proboha souvisí Justinina schopnost odhadnout počet fazolí ve sklenici s její neochvějnou jistotou ohledně konce světa? Je to škoda, protože všudypřítomný myšlenkový balast upozaďuje skvělé výkony herců a obratnou práci s kamerou.
Trierův film si zkrátka nese stigma psychóz svého tvůrce. Ty někomu (podle imdb.com 79 procent diváků) postačí coby záruka kvality. Pro jiného se transformují ve 136minutovou nudu s dialogy ve stylu „My umřeme!“ „No a co?“.
A co doporučit samotnému tvůrci? Snad by mohl nahradit Prozac nějakými silnějšími antidepresivy.
4. 7. 2011
