Mé francouzské procitnutí
Pavel Bušta
Co by si člověk počal bez předsudků! Díky nim je život o tolik snesitelnější. Jsme-li nešťastní ze svého pivního teřichu, vzápětí se uklidníme, neboť oproti takovému Američanovi jsme vlastně střízlíci. Občas se zastydíme za svůj akoholismus, ale co je to proti Dánsku, kde je každý druhý bezduchým spiťarem. A Němci, pedanti jedni otravní. Anebo negramotní Bulhaři, pánbíčkářští Poláci…
Problém nastává, konfrontujeme-li se s realitou, v důsledku čehož se naše představy zhroutí jako domeček z karet. Sám o tom mohu hovořit z vlastní zkušenosti. Nedávno jsem vycestoval do Francie a nyní musím s nefalšovanou pokorou přiznat, že mé představy o zemi galského kohouta byly zcela mylné. Nerad to přiznávám, ale přišel jsem zde na to, že francouzské ženy nejsou tak krásné, jak jsem si namlouval, všechna vína nejsou vybraná a v sex-shopech nenaleznete o moc sofistikovanější rozkoš než v těch českých.
Teď vidím, jaký jsem byl hlupák, když jsem se nechal ovládat předsudky. Předsevzal jsem si, že již nikdy nebudu žádnou zemi podezírat z jejích potenciálních krás. A hned se cítím tak nějak šťastně, multikulturně…
PS: Předchozí text je bezbřehou buranskou mystifikací. Ve Francii se nacházím teprve pár dní, a už mě stihla okouzlit.
8. 8. 2011
