Mamlas Bursík a bouda jménem Prunéřov
Pavel Bušta
Před několika týdny jsem měl tu smůlu, že jsem na ČT stihl shlédnout rozhovor s Martinem Bursíkem. Vlastně nestihl, viděl jsem jen dvacet minut, ale i za tak krátkou dobu mi ona parodie na politika dokázala pořádně zvednout mandle (což byl opravdu výkon vzhledem k tomu, že je mám už několik let odoperované).
Strana zelených vynikala vždy tím, že se s vervou zabývala tématy, o nichž toho ví asi tolik, jako hipík o drogami nekontaminované moči. Nejinak je tomu u jednoho z jejích „nejpro-fláklejších ksichtů“ Martina Bursíka. Ten se v oslizlém záchvatu předvolebního svatouš-kovství, jemuž popadá většina politiků, jal bojovat za lepší bytí občanů naší země (neobyčejný mocipán Paroubek by řekl: „obyčejných lidí“) tak, že si posvítil na plánovanou modernizaci elektrárny Prunéřov.
V souvislosti s její přestavbou se uvažovalo o dvou návrzích: první prosazovala Strana zelených, druhý lidé, kteří mají aspoň jakés takés tušení o významu pojmu racionalita. Výhody toho prvního měly spočívat v tom, že po modernizaci bude mít elektrárna přibližně o dvě procenta vyšší účinnost a vyprodukuje o trochu méně oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého. Ve srovnání s druhým návrhem by však celková investice byla asi o šest miliard korun dražší. Navíc by se v důsledku Bursíkem obhajovaného zákazu prolomení těžebních limitů hrubě nevyplatila, protože její životnost by výrazně přesáhla možnost efektivní těžby ze současných uhelných ložisek.
Bursík se v debatě populisticky chytil toho, o co se český člověk (ačkoli se cpe klobásami, prolévá hrdlo pivem a za týden vykouří tabákovou plantáž) obává nejvíc – o své zdraví. S výrazem matky Terezy se pohoršoval nad tím, co že těch nemnoho zplodin navíc plynoucích z druhé varianty nadělá se zdravím místních obyvatel. Odpověď je nasnadě: nic. Oxid uhličitý nemá na zdraví žádný vliv a objem oxidu uhelnatého bude tak malý, že se bez problémů rozptýlí v atmosféře.
Bursík se oháněl i tím, že proti druhé variantě protestují i obyvatelé jakéhosi malého ostrovního státečku kdesi v Pacifiku, neboť se prý bojí toho, že se hladina moře zvedne a zcela ostrov zaplaví. Z jednoduchého výpočtu lze usoudit, že nárůst emisí oxidu uhličitého v Prunéřově (v porovnání s první variantou) se na celosvětové lidmi způsobené produkci tohoto plynu bude podílet asi šestnácti desetitisícinami promile. Pokud to Bursíkovi připadá jako závratné číslo, přál bych mu, aby měl na bankovním účtu zrovna takovou část svého dosavadního příjmu.
Celý problém nakonec racionálně rozsekla nová ministryně životního prostředí Rut Bízková, již na post ministra životního prostředí dosadil premiér Fischer. Okamžitě zavrhla variantu prosazovanou ekoaktivisty.
Teď už jen zbývá doufat, že za nějakých dvanáct dní budeme moci říct zeleným definitivní politické sbohem.
20. 5. 2010
