Konec školní nudy
Pavel Bušta
Nejkrásnějším obdobím školního roku pro každého studenta, jemuž se zdárně podařilo vyhnout se děsu jménem reparát, je poslední týden školy. Učitelé již rezignovali na pokusy kohokoli cokoli naučit, už jen sedí ztuhle za katedrou nad svým hrnkem kávy a, lízajíce si rány, jež jim krutý osud uštědřil, sem tam žáky napomenou, aby v zadní části třídy tak okatě nekouřili.
A tak už po prvním dni tohoto týdne každému studentovi dojde, že nechce trávit čtyři hodiny denně se zlomeným, mlčenlivým bdícím. Vždyť má tělo, jež toho potřebuje spoustu, jen ne proces fosilizace. A venku je tak krásně! Tak postupně dochází k nepříliš myste-rióznímu jevu, kdy žáci ze třídy mizí rychleji než lodě a letadla v Bermudském trojúhelníku. V úterý se počet sedících ve třídě redukuje na polovinu toho pondělního. Ve středu pak na pětinu. Ve čtvrtek mizí ze třídy i třídní učitelka, v místnosti zůstává pouze šprt Obhroublo doufající, že ze zarputilého mlčení čtyř holých stěn pochytí nějaké moudro, jež ze světa vně třídy vstřebat nemožno.
V pátek si konečně studenti odnesou prospekt, jejž lze – vyhlíží-li nepříznivě – dodatečně upravit s pomocí obyčejné krabičky sirek. Ti, kdo jsou žáky základní školy, za to dostanou po hubě od rodičů, v případě studentů gymnázií dostanou po hubě rodiče.
A to je konec a současně začátek. Teď už před sebou máme jen velké prázdniny. Nic jiného. Vím, že uběhnou jako voda, ale teď mi ty dva měsíce až podezřele zavánějí ne-konečnem. Ostatně jako každý rok.
23. 6. 2010
