Discopříběh 2010
Pavel Bušta
Desítky osob mně blízkého věku. Vlní se. Urputně se snaží. Pokouší se zabalit do laciného pozlátka jedné z mnoha pražských diskoték a vypadat tak jako výkvět extravagantního snobství, zlatá mládež.
Nutno podotknout, že se jim to vcelku daří, i když v méně opulentním a okázalém stylu, s lacinějším oblečením, make-upem i drogami. Jejich kokain, povzbuzující nános na nose světa, není tak krystalický, jiskřivý a čistý, není ani v tak hojném množství. Mnozí z nich vypadají tak, že úplně nezvládají ani tu extázi. Ale co do manýr a povrchnosti nemají k zazobaným výstředníkům daleko.
„Hemoroid na rektu večera“
Třeba támhle ti dva. Naprosto dokonalý, učebnicový příklad nadržené diskocoury a na ní závislého diskofrajera. Už Frank Zappa zpíval o tom, že ti dva se navzájem potřebují. Ale v tomto případě se diskokluk, jak koukám, snaží dostát textu Zappovy písničky s větším úsilím, pobíhá za ní jak cvičený psík, pendluje mezi jejím neuvěřitelným, jakoby plastikovým tělem (od Mattela) a barem, odkud jí nosí jeden drink za druhým. No teda, on snad tu písničku vážně zná! Zatímco čeká, až mu barman namíchá dva koktejly, starostlivě si prohlíží ramena svého značkového trika, přece jenom, mohl by tam někde být lup, a on nemůže dovolit, aby taková nicotnost pokazila už tak těžko uvěřitelné diskotékové divadlo.
Nepřekypuju zrovna radostí, že tu sedím s partou lidí, kterou neznám, v nechutně plyšovém gauči, jenž mě požírá. Nikdy jsem nebyl moc dobrý v předstírání toho, že mě zajímají nezajímavé, k smrti tupé plky jisté sorty lidí. Mnohem raději bych seděl v některé z těch staromódních zakouřených kaváren. Ty však poslední dobou mizí raketovým tempem, neboť se je všechny ty velkořetězcoví Starbucksové a jim podobní snaží vyříznout z těla moderní společnosti, která si už míst s vlastní atmosférou nepovažuje a místo nich požaduje uspěchanou, tupou jednotu. Bylo by mi stokrát milejší popíjet nechutné víno než předražené, šíleně přeslazené drinky a nemuset poslouchat tolik lidí, co neznám a ani poznat nechci. Stačilo by mi povídat si s jediným člověkem (v dnešní facebookové době bilionů přátel to zní skoro podivínsky, co?), vést s nín rozhovor, který by měl větší smysl než provozování kloboučnictví ve městě, kde žijí pouze lidé bez hlav.
Avšak abych nelhal: i já tady vlastně někoho znám. Dovedla mě sem kamarádka Simona, vyznavačka diskoték a – aspoň podle mě – výjimka potvrzující pravidlo. Znám ji od doby, co jsem přišel na gympl, vždycky byla fajn, ale tady se změnila. Obzvlášť po tom, co jsem mezi jejími diskotékovými přáteli utrousil pár poznámek, jež si vysloužily nechápavé či opovržlivé pohledy. Sám jsem se například uvedl jako „hemoroid na rektu dnešního večera“. A tak se stalo, že tu sedím v kruhu mně neznámých lidí vyjma Simony, která je však momentálně svým způsobem nejmíň známá ze všech. Nevadí mi to. Nechal jsem se sem zlákat pouze proto, abych na vlastní kůži zjistil, co je tak úžasného na těch diskotékách.
Chodí do posilovny, ale ne dost často
Znovu zabloudím pohledem k diskoklukovi. Běží za svojí královnou v krátké růžové sukni, v rukou nese pití a tvář se mu křiví pekelným soustředěním, jak se snaží nezakopnout. Dív-ka ho odmění poněkud chladným úsměvem, on si sedne vedle ní a obejme ji kolem pasu. Ona se mu ihned vysmekne s nevyřčenou výmluvou, že se musí napít.
Páni, napadá mě, co ten je všechno schopen udělat a vytrpět, jen aby nemusel strávit dnešní noc s Ančou dlaňovkou.
Najednou se mi rozsvěcí. Neznám ho odněkud? Že já ho jednou viděl v nějaké z posiloven, kam mě jednou za dlouhou dobu vytáhne kamarád Richard, který se na sebe snaží nabalit schwarzeneggerovskou muskulaturu a nebaví ho tak činit bez doprovodu. Je to dost dobře možné. Ovšem záhy tuto myšlenku zavrhnu jako nepravděpodobnou. Všichni tihle kluci vypadají podobně, stejný účes, stejné oblečení, stejný život. Vždyť i ti návštěvníci fitness center, dnes už sportovních variant diskoték, jsou tak homogenní! Za svých pár návštěv, které se pokaždé výmluvami směřovanými Richardovi snažím oddálit, jsem vypozoroval, že do fitka chodí tři typy lidí. První jsou pravidelní návštěvníci, druzí lidé mého typu, již tam zabloudí omylem a doufají, že sotva odtamtud vypadnou, už se nikdy nevrátí, a třetí, takzvaní sezónní frajeři, kteří posilovnu navštěvují podobně sporadicky jako ti druzí, ovšem s větší motivací, především v letních měsících, kdy se pokouší vypracovat ty části těla, které budou odhalovat na pláži. Celý tento prvoplánový akcent na tělo obklopují zrcadla rozvěšená po všech stěnách posilovny, a tak se cvičící potí a pachtí, a ještě se přitom se zvrácenou zálibou autovoyeurů sami pozorují.
Ačkoli diskokluka nemusím znát ani od vidění, jeho tělo dává poznat, že i on se zařadil mezi sezónní frajery a několikrát posilovnu navštívil. V hierarchii tělesně dokonalých diskofilů se však nemůže vyrovnat své vytoužené partnerce, a tak se stane, co se stát muselo. Diskoholka ho definitivně odsunuje a posouvá se k – o několik tříd vyšampónova-nějšímu – alfasamci, jenž s nimi s několika dalšími lidmi seděl u stolu. Zhrzený béčkový diskokluk pochopil, že prohrál. Nasadil si příliš vysokou metu, jež mu dle universa s ves-mírnými tělesy představovanými třpytivými diskokoulemi nebylo dovoleno dosáhnout. Zvedá se a se svěšenou hlavou mizí ze scény.
Smutný diskokluk a veselý bezdomovec
To je asi první rozumná věc, co dnes udělal. Rozhoduju se vzít si z něho příklad a zvedám se taky. Loučím se s osazenstvem našeho stolu. Odpovědí je mi vlažné zamručení. Simona se pečlivě dívá opačným směrem a mlčí. Ze všech je cítit úleva nad tím, že se naše cesty konečně rozcházejí. Emoce je to oboustranná.
Ještě než opustím ráj kypící prostoduchosti, rozhoduju se jít si vyprázdnit močový měchýř. Po chvíli váhání nad hermafroditními ikonami na dveřích toalet vybírám tu správnou a vstoupím dovnitř. Ještě než se za mnou zavřou dveře, spatřím diskokluka, jehož počínání jsem s mírným opovržením po celý večer sledoval. Se zuřivými skřeky buší rukou do zdi. Když si mě všimne, nechává toho a proběhne kolem mě zpátky do sálu. Stačil jsem si všimnout, jak se mu v očích lesknou slzy.
Nemám s ním velký soucit a zatímco močím do podivně tvarované mušle, říkám si v duchu, že se nemusí tolik vzrušovat: určitě si za pár minut najde jinou diskoholku, za níž se bude moct plazit a poskakovat, jak ona píská. Novou diskoholku bez duše a s nepochopitelně krátkou sukní, novou promiskuitní krásku s vyholeným klínem a vůbec celým, nezemsky dokonalým, jakoby vysochaným tělem. Jednou, až mu přestane být nevěrná, třeba v pade-sáti letech, se vezmou, budou mít předpisový život, předpisovou kariéru, předpisových 1,5 dítěte. V zájmu uniformity budou tak předpisově dokonalí, až z toho budou strádat a prožijí další z něšťastných modernícho manželství.
Venku před diskotékou si balím cigaretu a nedalekému bezdomovci, jenž se šíleným křepčením píská na flétnu, házím svou poslední dvacku s tichým poděkováním za to, že je, a dokazuje tím, že svět ještě nedosáhl sterilní dokonalosti.
3. 8. 2010
