Češi, národ flagelantů
Pavel Bušta
V průběhu nedávného hokejového mistrovství světa jsem si připomněl obecně zakořeněnou představu o tom, jak vypadá typický Čech: skrz naskrz prolezlý závistí, potměšilostí a narcismem jako vydatný steak tukem. Za rok spotřebuje přibližně 160 litrů piva, zajímá se jen o hokej a fotbal, kterým rozumí lépe než kdokoli druhý. A několikrát do týdne se mu večer v hlavě pod vlivem alkoholu vylíhnou desítky, ne-li stovky revolučních myšlenek, jimž je souzeno nenávratně odtéci hospodskými pisoáry.
Je tohle pravý obraz malého člověka pocházejícího z občas nepravidelně bušícího srdíčka Evropy? Neřekl bych. Pokud máme my, Češi, nějakou vlastnost, již by bylo možno bez většího rizika generalizovat, pak je to schopnost – či dokonce potřeba – kydat si na hlavu hnůj. S masochistickým uspokojením se prohlašujeme za věčně nespokojené Čecháčky, co dokáží jen nespokojeně brblat nad nepříznivým stavem věcí, leč nikdy s ním nic neudělají. Třebaže o těchto rysech hovoříme jako o „svých“, směřujeme je povětšinou k „nim“, blíže neurčené, anonymní skupině lidí, s níž je nám souzeno nést otravné břemeno sounáležitosti.
Skvěle tuto skutečnost ilustruje postoj veřejnosti k odsunu sudetských Němců. Dnes je v módě skučet nad tím, jak odporně jsme se na sklonku války chovali, nakládat si na bedra kolektivní vinu a stavět pomníky zabitým německým občanům, kteří měli nezřídka členské legitimace NSDAP a jejichž obec se třeba pyšnila jedinečným označením „vzorná vesnice SS“ (Kamenná u Dobronína). Duchovním vůdcem těchto mravních sebemrskačů je publicista Bohumil Doležal, který nevynechá žádnou příležitost, aby na „malost“ českého národa poukázal.
Tak je to vlastně se vším: s nezřízenou chutí poukazujeme na své nedostatky a vady, čímž sklouzáváme do jisté apatie a nezbývá nám síla na prezentaci a propagaci vlastních předností. A že jich máme! Ten, kdo by se namáhal odkrýt pokličku mravního bolestínství, mohl by s překvapením zjistit, že my Češi vynikáme v nesčetných oblastech, kde se můžeme srovnávat se světovou špičkou. Jenže na to bychom museli nabýt sebevědomí a národní hrdosti (pozor, nezaměňovat s tupým, holohlavým nacionalismem).
Dokud se nepřestaneme šťourat v dávno zhojených ranách a budeme dál trpně nést stigmata věčně poražených, těžko si dělat naděje na změnu.
23. 5. 2011
