Anička na Facebooku
Pavel Bušta
Facebooku i jeho více či méně oblíbeným obdobám jsem se celý život vyhýbal jako papež prezervativům. Připravuji se tím sice o možnost posílat kdekomu virtuální šťouchnutí, být členem skupiny Počítáme do nekonečna či se spřátelit s lidmi, pro něž bych v osobním styku nezahořel, ale víte co? Vůbec se necítím jakkoli ochuzen.
Co mi na Facebooku vadí nejvíc, je rozmlžování hranic mezi světem virtuálním a reálným. Nejeden jeho uživatel tráví velkou část dne on-line a pak již není s to pořádně rozeznat, zda sní, či bdí.
V poslední době mě zdvihlo ze židle, když jsem se kdesi na internetu dočetl, že se k facebookové skupině Věříme, že se Anička vrátí! přihlásilo na 190 000 lidí. Nejsem žádný cynik a samozřejmě doufám, že policisté najdou děvčátko živé a zdravé, leč domnívám se, že se k této skupině většina dotčených facebookářů přidala stejně promyšleně, jako se přidá ke kroužku s názvem Jsem líné hovado. Klik. V tomto případě vzbudí navíc kliknutí hřejivý, leč mylný pocit dobrého skutku.
To není žádný altruismus, nýbrž pokrytectví. Jestli členům této skupiny na Aniččině osudu vskutku tak záleží, měli by raději zvednout zadky od počítače a vydat se ji hledat ven, do terénu.
22. 10. 2010
