Zapomněli jsme si říkat hezké věci

Servírujeme si jen odměřené dávky slušnosti
a povinné úsměvy amerického typu
a gesta podle norem Evropské Unie.
Tak nabalzamovaně krásní
jako figuríny z výkladních skříní nadnárodních společností
telefonujeme drahými kousky špičkových mobilů
a říkáme si prázdné věty o něčem, co pro nás
vlastně nemá žádný význam.

Zapomínáme na své nejbližší a nemáme na ně čas,
přitom se štveme za zisky
a v pracovní době
chceme se vzájemně ohromovat čísly,
a taky množstvím vykonaných akcí
a večírků a partnerů, které jsme dotáhli do svých postelí
(mnohdy pod zvláštními záminkami).

A tak se snažíme alespoň na chvilku osvobodit
z divného područí kancelářských budov,
komerčních boxů a bank,
utíkáme do náruče přírody,
která z nás zvrací zemětřesením, lávou sopek
a zalévá nás povodněmi slz,
stresovaná naší hroznou nepřátelskou strategií,
ve které se snažíme stále nad někým vyhrát.

Teprve až pochopíme,
že lepší je spolupracovat a být přáteli,
přestanou existovat požáry lesů,
teprve až si uvědomíme, že není vůbec důležité
vlastnit freonové spreje,
ustanou hurikány.

Když každý bude vlastnit jenom to,
co je pro něj opravdu důležité a nebude chtít ohromovat jiné
množstvím, ale kvalitou,
bude to možná začátek začátků
a ne konce, který by mohl vážně přijít,
tak zlý a děsivý,
že si to ani v nejhorších snech nedovedeme představit.